Prostě to zbouráme

Žiju už osmý rok v Praze, ale Jiříkov stále považuju ze své město. Ať už skončím kdekoli, budu vždycky to smrádě z Louček, které posílalo po Sprévě lodičky do Berlína, kde si to rozdával Erich Honecker se třemi štětkami najednou. Tehdy už sice v Jiříkově vzala za své spousta domů, ale většina těch výstavnějších dosud stála. Po válce a ještě dlouho poté se koneckonců v budovatelském zápalu bouralo v celém pohraničí.

Potíž je v tom, že zatímco v okolních městech se dominanty, jakou byla bezesporu Beseda, zachraňují (až na výjimky, jako například zboření nejstaršího domu v Rumburku), v Jiříkově se to stále dělá stejně jako v době, kdy ještě nikoho nenapadlo, že by z Gustáva Husáka jednou mohlo být hovno u cesty. Když budu parodovat populistické hnutí, které mimochodem v posledních volbách v Jiříkově slavilo pozoruhodný úspěch, prostě to zbouráme.

V době, kdy jsem psal svůj poslední tlustopis, jsem hledal odpověď na to, jak je možné, že zatímco okolní města více nebo méně vzkvétají, Jiříkov připomíná Baudelairovu zdechlinu. Odpověď se, jako vždy, skrývá v lidech. V těch, kteří ve volbách stále dokola umožňují týmž ignorantům, aby si cpali pupky tlejícím masem. V těch, kteří obviňují cikány (kterým údajně nevadí, když se jim tak říká), že za úpadek města můžou oni. V těch, kterým je to jedno.

Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru
polibky žrát vás budou dál,
že božskou podstatu i tvar svých lásek věru,
ač dávno tlí, jsem uchoval!

Charles Baudelaire

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *